Díky za každé zvládnuté ráno

V jednom z dřívějších článků (Uááá, už zase škol(k)áááá) na téma ranní vstávání jsme naťukli možnost, kterak nám při vypravování se do škol(ek) můžou pomoct kartičky s ranními činnostmi.

Dnes mám pro vás ještě pár dalších tipů, díky kterým se vám odchody z domu mohou rovněž o fous urychlit. Jako vždy ale záleží na konkrétním dítěti, jeho povaze a celkové rodinné konstelaci – sourozence a rodiče z celého procesu zkrátka nevyjímaje.

Nejprve se vrátíme ke kartičkám s ranními činnostmi.

Možná to u vašich dětí krásně zafungovalo. A možná na chvíli zavládlo nadšení a odchody byla jedna báseň, dokud…je kartičky neomrzely. I to se může stát a s mým starším dítkem to tak trošku bylo.

Podobně jako já, ani moje dcera nemá ráda stereotyp, a už od nejmenšího miminka potřebuje neustálý přísun nových a nových podnětů.

Takže kartičky, které mají pomoct ujasnit si, co z ranních úkolů už má hotové a které z činností má ještě před sebou, uvítala ze začátku s nadšením (Hurááá, něco nového!) a nějakou dobu to podle nich krásně fungovalo.

Postupem času se z toho ale stala rutina (Nuuudááá…co tam máte dál?) a jako taková už u ní nenavozovala tu správnou motivaci potřebnou k včasnému odchodu do školky.

Nicméně později, když do školky začalo chodit i mladší dítko, jsem i jemu pořídila magnetky, aby si mohlo úkoly rovněž „odznačovat“ (jak tomu obě děti říkaly) a zase to nabralo trošku jiný spád.

Ne, že by děti spolu vyloženě soutěžily, ale přece jen to mělo zase jiný šmrnc, když se tak trochu „předháněly“, kdo si označí víc splněných úkolů.

Jenže ono je každé dítě trochu jiné…

…a proto ani tohle nemusí být pro vaše děti dlouhodobě motivační. Koneckonců obzvláště menší děti se ohromně rychle vyvíjejí a mění. A s nimi i jejich preference, zájmy a motivace k různým činnostem (nejen k těm tzv. povinným).

Stačí, když si vzpomenete na to, jak se postupně měnil spánkový režim vašich dětí – od miminka až do současnosti. Stejně tak se mění i další věci, jako vnímání světa, rozvoj řeči atd. atd.

Je tudíž naprosto přirozené, že postupy, které vám doteď fungovaly, najednou nemají u potomka žádnou odezvu a vy si marně (a zbytečně) lámete hlavu nad tím, co se stalo.

Na druhou stranu je potřeba říct, že po světě běhají i děti s potřebou jistoty a stálosti, které naopak vyžadují, aby se věci děly stále stejným způsobem, a samy ochotně onu „rutinu“ dodržují. (Rodičům těchto dětí z celého srdce gratuluji.)

Rodiče znají své dítě nejlépe, takže je na vás, milí čtenáři, abyste odhalili, co bude tím pravým hybným motorem pro vaši ratolest.

Já vám pro inspiraci můžu nabídnout…

…pár nápadů, které jsme doma vyzkoušeli my

Pokud je pro vaše dítě každodenní rutina skutečnou (míněno „otravnou“) rutinou, je potřeba ty činnosti nějak zatraktivnit.

1. Udělejte to zábavné

Jako příklad vezmu oblékání, protože podle toho, co tak od maminek slýchám, je právě oblékání, zejména v zimě, ten největší kámen úrazu. Tak tedy:

• můžete si zkusit u oblékání zpívat, vyprávět vtipy nebo si dávat hádanky
• za každý oblečený kousek prádla si dát odměnu v podobě kotrmelce, proběhnutí po bytě nebo jiné činnosti, kterou má dítě rádo (například si můžete zaskákat panáka – stačí si ho barevnou lepící páskou „nakreslit“ doma na podlahu)

2. Neberte se tak vážně

Děti mají rády legraci prakticky kdykoli a v jakémkoli množství. Takže na chvíli zahoďte svou seriózní masku, kterou možná někdy nosíte v práci, a udělejte si ze sebe legraci.

• Když jsem si na hlavu nasadila synovy punčocháče – a stala se tak z nich legrační kašpárkovská čepice – mohly se naše děti uchechtat. Když jsem je s těmi „jako-rolničkami“ začala navíc lechtat, dostalo to ještě větší grády.
• Stejně tak si z jakéhokoli jiného kousku oblečení můžete udělat „elegantní“ šálu, navlékat si tričko na nohy nebo naopak kalhoty na hlavu a na uši si nasadit ponožky.
• Syn například miluje hasiče (který kluk ne, že jo) a sám vymyslel, že každá noha/ponožka na noze soukající se do nohavice je hasičské auto, které za hlasitého houkání projíždí tunelem a spěchá k požáru.

3. Přivstaňte si

Abyste si mohli nejen tyhle legrácky opravdu užít a nestresovat se při tom pohledem na hodiny, je důležité naplánovat si čas, který budete potřebovat, a je-li to nutné, klidně si o 10-15 minut přivstat. Za tu pohodu – vaši i vašeho dítka – to vážně stojí.

Někteří lidé, děti nevyjímaje, mají totiž tzv. pomalý rozjezd a potřebují víc času, aby se mohly probrat a z postele se pomaličku vykutálet. Díky té čtvrthodince navíc budete víc v klidu a dítě bude mít prostor i pro nějaké to občasné „koukání do zdi“.

4. Natočte budík a předejte odpovědnost

Doteď byla řeč hlavně o školkových dětech. Pokud jsou vaše děti školou povinné, případně jsou už ve školkovém věku schopné převzít odpovědnost, nechte to na nich.

Můžete použít kuchyňskou minutku, na které nastavíte předem dohodnutý čas (zde je potřeba, aby už dítě opravdu mělo pojem o čase a skutečně aspoň trochu vědělo, co znamená např. 30 minut)

Já svým dětem zpočátku natáčela ručičky na dětských hodinách (stačí obyčejné papírové, které se dají koupit v hračkářství nebo i v papírnictví, případně si můžete sami nějaké nakreslit), a tak jsem na nich dětem ukázala, kdy je potřeba odejít.

Ony si pak porovnáváním se skutečnými hodinami hlídaly, kolik asi tak času jim ještě zbývá.

Někdy to fungovalo lépe, jindy hůře, ale je to přístup, který já osobně řadím mezi velmi dobře fungující. Netvrdím samozřejmě, že odcházíme vždycky na minutu přesně (Ale často ano, jupijouu!), nicméně ve chvíli, kdy je předána odpovědnost, dojde nejčastěji k tomuto:

• Sníží se tlak z mé strany na dítě ( = neupomínám ho neustále) =>  sníží se protitlak ze strany dítěte => zvýší se jeho ochota spolupracovat.
• Nemarním svůj čas opakovaným upomínáním dítěte => můžu v klidu stíhat svoji přípravu (v klidu se nasnídat, v klidu se obléct, namalovat, muži oholit…doplňte si každý to své) => jsem většinou rychleji hotová, čehož si dítě rozhodně všimne => vnímá, že už se pomalu blíží čas odchodu => zvýší obvykle svoje tempo :)
• Pokud tempo přece jen nezvýší, holt se bude oblékat tak trochu za pochodu – jinými slovy předání odpovědnosti znamená, že dítě nese důsledky svých (ne)činů – např. pokud se nestihne obléct a je opravdu potřeba jít, doobléká se cestou k autu/k brance…

Nemáte-li nervy na to pustit dítě v mrazu bez bundy a čepice, může tyhle věci začít trénovat v létě :) nebo předání odpovědnosti pojmout jinak. Odpovědnost pak bude spočívat v tom, že se sice oblékne, ale pokud kvůli tomu přijde do škol(k)y pozdě, je na něm, aby paní učitelce samo vysvětlilo důvod svého pozdního příchodu resp. neslo odpovědnost za případnou poznámku.

Zní to na první pohled možná trochu drsně, ale pravdou je, že když budeme naše děti neustále zachraňovat před průšvihy, nikdy je nenaučíme té skutečné odpovědnosti.

Důležité ovšem je, aby dítě bylo na předání odpovědnosti připravené = mentálně (věkově) zralé! A rovněž na to musíme mít povahu my, rodiče.

Pokud to není cesta, ve které byste se cítili dobře, je to v pořádku a je potřeba si najít jinou, tu svou.

Na rovinu přiznávám, že někdy jednoduše vyměknu a dítě „zachraňuju“. Jednou mi to zkrátka jde líp, jindy hůř, tak jako těm dětem :) Zatím to neumím lépe a nijak si to nevyčítám.

Koneckonců i já občas nestíhám, protože se začtu do knížky. I já sem tam něco zapomenu, protože jsem si to nenachystala večer předem. I já dělám chyby, a to i ve věcech, které bych jako dospělá „měla už dávno umět“.

A to je mimochodem další tip pro vás:

5. Chystejte si oblečení večer

Ráno toho musíme stihnout opravdu hodně. Tak proč si některé věci neodbýt už den předtím. Nechte dítě, ať si samo nachystá oblečení, které si chce do škol(k)y obléct. Korigujte jen do té míry, aby to odpovídalo předpovědi počasí.

Častokrát se tak vyhnete nekonečnému rozhodování, které vám ráno dokáže ukrojit opravdu hodně času. Navíc je pravděpodobnější, že oblečení, které si dítě samo vybralo, si ráno mnohem raději obleče.

Obecně je fajn nachystat si den předem všechno, co jde. Kromě oblečení to může být i oblíbená hračka nebo usínáček, která dítě provází do školky. U školáků jsou to třeba učebnice a sešity, případně věci na trénink nebo na různé kroužky.

Pro větší přehled, který vede k větší zodpovědnosti, může pomoct plánování pomocí magnetického kalendáře. Když dítě ví, co ho druhý den čeká, postupně se díky tomu naučí si všechno, co je potřeba, připravit.

Poslední, ale nejdůležitější tip:

6. Když nejde o život… 😊

Já vím, ono se to snadno řekne, když máte být za hodinu v práci a před sebou máte nepříjemnou vidinu dopravní zácpy. Nervy pracují a v takovém nastavení člověk snadno ztratí trpělivost a vyletí.

Je fajn si každý den připomínat, že váš hezký vztah s dítětem je mnohem důležitější než to, že se na vás bude paní učitelka ve školce trochu mračit, že jdete (zase) pozdě.

Uznávám, že se šéfem už je to složitější, ale vězte, že začínat každý den s křikem opravdu nechcete. A hlavně – ten křik obvykle stejně ničemu nepomůže.

Máte-li kapacitu, klidně svému dítěti s oblékáním nebo čistěním zubů pomozte. A to i tehdy, když je to už prvňáček, tedy školák. Ono je toho na ty děti někdy dost a naši pomoc určitě rády ocení.

Mějte se prima, ať je vás život psina ;)