„Tobě se NIC nelíbí…!“

Tahle věta mi přistála od mé pětileté dcery dnes ráno, když jsem hudrovala nad tím, že ji s bráchou nejdřív půl hodiny nemůžu dostat z postele, aby pak oba současně letěli do koupelny, že se jim chce strašně čůrat a už je skoro pozdě…

Nelíbil se mi jejich přístup nechávat zrovna tohle na poslední chvíli (v jiných věcech už jsem rezignovala :) ).

Nejprve jsem měla potřebu „obhájit si svoje právo“ na to vyjádřit, že se mi něco nelíbí. Vždyť i dceři se hned ráno nelíbily ponožky, které jsem jí podávala. (A to si je večer předtím dokonce sama vybrala.)

Jenže když jsem to pak nechala chvilku odležet, došlo mi, že to myslela nejspíš trochu jinak.

A měla pravdu.
(Jen jsem jí to ještě nestihla říct, protože pak už jsme všichni spěchali do školky.) 

I já sama si totiž čas od času uvědomím, že se mi sice líbí spousta věcí, mám radost z kdečeho, jenže nahlas pak říkám hlavně to, co se mi nelíbí. To hezké si nechávám pro sebe.

A směrem k dětem si tohle uvědomuju obzvlášť silně.

Už víckrát jsme si říkala, že to musím nějak změnit. Přece nechci svoje děti učit to, co je mezi námi, dospělými, tak častý nešvar – že věnujeme pozornost hlavně tomu negativnímu.

Tím totiž dáváme těmto věcem víc a víc (své) energie a nezbývá jí pak dostatek pro nás samotné.

Navíc je poměrně známá věc, že čemu věnujeme energii, to roste, a naopak. Na tomto principu funguje i tzv. Pygmalionský efekt, který je známý rovněž pod označením Rosenthalův experiment.

Pygmalionský efekt

Název byl vytvořen podle světoznámého díla George B. Shaw, které bylo mnohokrát úspěšně divadelně i filmově zpracováno a v povědomí diváků je dnes známé spíše jako My Fair Lady.

V tomto moderněji pojatém příběhu jde o to, že se bohatý profesor fonetiky Henry Higgins vsadí se svým přítelem, že naučí chudou prodavačku květin Elizu Doolittle správné výslovnosti a chování skutečné dámy. Jeho pozitivní očekávání a důvěra, kterou v Elizu má, má za následek, že se z obyčejného děvčete opravdu stane sebevědomá žena, která v sobě rozpozná svoje přednosti a uvědomí si svou skutečnou hodnotu.

Když to otočíme a převedeme do našeho každodenního života, vyplývá z toho tento závěr – když budu dítěti desetkrát za den opakovat, že se loudá, že jsme ve školce v šatně zase poslední a že snad nikdy nepřijde do třídy včas, dítěti se toto hodnocení zaryje do paměti a bude ho spolehlivě naplňovat.

Maličké dítě prakticky nevědomě, protože věří všemu, co o něm dospělí, zejména rodiče, říkají, a na základě jejich hodnocení si vytváří samo vlastní hodnotu. Pokud tedy často uslyší, že je pomalé a nikdy se mu nepodaří něco dokončit včas, uvěří tomu a skutečně takové bude.

Starší děti už sice umí názor na sebe samotné oddělit od toho, co říkají druzí, nicméně nejen že jim tyto nálepky na sebevědomí nepřidají, ale hlavně se dostanou do nastavení „Co bych se snažil, ať udělám, co udělám, stejně jsem vždycky ten špatnej/pomalej/nemožnej/…“ a jednoduše na jakoukoli snahu o zlepšení rezignují.

Funguje to i u dospělých

Schválně, ruku na srdce, jak často se během dne dokážete za něco pochválit, a jak často se oproti tomu chytáte za hlavu, jaká jste kopyta, nešikové, nemehla a podobně?

A která z těchto pochval či „nechval“ většinou zazní nahlas, hm?

Tipla bych si, že nahlas si spíš nadáváme „No, doprčic, to jsem to zase zkonila!“ (mnohdy padají i horší výrazy) a naopak ty pochvaly, ty si tak nějak zamumláme pro sebe nebo řekneme v duchu. Nahlas, když už, zazní maximálně jen rádoby nadšené „Joo!“

A víte, co je na tom nejhorší?

Že tím ukazujeme i druhým, za co stojíme nebo spíš nestojíme. Pokud si nevěříme nebo jsme neustále v „negativním modu“, nejen, že tomu uvěříme my sami, ale i ostatní náš obrázek o nás samotných nakonec převezmou. Stokrát opakovaná lež se bohužel stává pravdou.

Takže co s tím?

Nejlepší bude, když se naučíme zaměřit se na to dobré a ignorovat to špatné.

Že se to snadno řekne a hůř udělá?

No, ano i ne.

K tomu, abychom sebe ani děti nenapomínali pokaždé, když se něco nepovede, nám může pomoct uvědomit si, že to nikdo z nás (ani my, ani ty děti) nedělá schválně. A že když už se stalo a něco se nepodařilo, většinou to my i děti dobře poznáme a není třeba to extra zdůrazňovat a jakkoli to rozmazávat.

Mléko už bylo rozlito, tak proč nad tím ještě plakat a láteřit.


Podařilo se vám nepatlat se v rozlitém mléce? Výborně!

Tak teď se ještě pokusíme najít na té bílé kaluži něco pozitivního. A že toho je! Stačí jen zaměřit na to dobré svou pozornost ;)

Pokud bychom zůstali u toho mléka doslovně – tedy že se například vašemu dítěti podařilo rozlít svůj hrneček mléka, které je teď nejen na stole, ale stéká i na zem – můžeme na tom najít hned několik pozitiv:

Pozitivní věc č. 1: Hrneček se nerozbil – skvělý, nemusíme ještě k tomu všemu sbírat střepy a nehrozí, že se tu pak pobíhající děti/zvířata/dospělí o nějaký přehlédnutý střípek poraní

Pozitivní věc č. 2: Mléko nelepí (na rozdíl od oslazeného čaje), takže úklid bude mnohem rychlejší

Pozitivní věc č. 3: Dítě má příležitost naučit se/upevnit si práci s hadříkem při utírání stolu a rovněž práci s hadrou na zem/mopem při utírání země. A taky na něm nechte vyřešení problému jménem „mokré tričko“.

Pozitivní věc č. 4: Podařilo se mi spolknout moje připravené „To nemyslíš vážně, dávej přece pozor!“ a podobná „moudra“. Můžu být na sebe pyšná!

Pozitivní věc č. 5: Nepodařilo se mi zasít v dítěti další semínko pochybnosti o sobě samém. Můžeme být na sebe pyšní oba! ;)

Pozitivní věc č. 6: Dítko získalo novou zkušenost a třeba si dá příště víc pozor. Ze situace si určitě něco odnese, ať je to, co je to (a nemyslím tím zrovna to mokré tričko :) )

Pozitivní věc č. 7: My získali novou zkušenost – že mléko bude třeba uklidit tak jako tak, ať už kolem toho uděláme humbuk, nebo ne, takže můžeme příště šetřit energii na něco pozitivního. Jde to i bez dusna :)

Páni! Hned 7 pozitivních věcí!

A to se ze začátku zdálo, že to bude „zase jen pruda a práce navíc“  (čili samá negativa).

Jasně, nejde to pokaždé, někdy toho máme prostě moc a podobná situace je už jen pověstnou poslední kapkou. Ale je dobré si uvědomit, že se občas každému z nás něco nepovede a že by nám taky vůbec nepomohlo, kdyby nás za to ještě někdo „sprdnul“.

Žádný učený z nebe nespadl

Všichni se pořád učíme, a tak je to hlavně o tom s tím vůbec začít. Začít trénovat, zaměřovat se na TO DOBRÉ a hlavně se nebát to ŘÍKAT NAHLAS! :)

Je údajně dokázáno, že na zavedení a především upevnění jakéhokoli návyku je potřeba tento návyk praktikovat alespoň 21 dní. Za tu dobu to náš mozek přijme jako hotovou věc a onen návyk se nám pak bude dodržovat mnohem snadněji.

Jdete do toho se mnou? 

Pokud jo, super! Budu ráda, když mi napíšete (do komentářů, nebo na kterýkoli z kontaktů pod článkem), co je tím vaším cílem a jak se vám v tom daří.

No a za tři týdny to spolu můžeme virtuálně oslavit.

Do té doby se mějte prima!

PS: A nezapomeňte, že když je člověk odpočatý, jde to všechno mnohem snáz ;)

 

"Jako máma dvou dětí a kámoška (ne)jednoho hafana vím, jaké je soužití s touto smečkou divočina. Na svém blogu se s vámi chci podělit o svoje postřehy a zkušenosti, kterak to udělat, aby to byla především pořádná psina." Více o mně zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější články
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku: