To je havaj…!

Ležím si tak ve vaně plné pěny, vedle sebe hrnek voňavého čaje, který ještě nestihl vychladnout (ó, jaký to luxus!), a kolem je úplné ticho. Zavírám oči a přemýšlím, co mě zítra všechno čeká.

Na oběd si s mužem zajdeme do restaurace (hurá, nebudu muset vařit, děti jsou u babičky). Pak jsem taky domluvená s kamarádkou, že se sejdeme v cukrárně a probereme plány na naši společnou dovolenou. Ano, tentokrát jen čistě dámská jízda.

Užívám si nicnedělání a těším se, jak dneska budu dělat jen to, co mě baví, a jak si to pořádně užiju.

Z myšlenek mě vytrhne tichounký hlásek:

„Spíš…?“

Uběhne pár vteřin, než mi dojde, že otázka patřila mně.

Že bych byla usnula ve vaně?

„Mamííí..!!“ , ozývá se už znatelně hlasitěji. Otevírám oči a nemám daleko k srdeční zástavě, protože ze vzdálenosti jen několika centimetrů na mě koukají dvě vykulené oči.

Kde to jsem?

Kam zmizela moje horká vana a čaj?

A co moje báječné plány na zítřejší den?

Pomalu mi dochází, že se mi to celé jen zdálo, a už relativně přítomně (jak jen to po ránu jde) si uvědomuju, že jsem v ložnici a nekoná se ani ticho, ani vana a čaj, o plánech na den strávený úplně bez dětí ani nemluvě.

Chvíli se snažím probrat.

Nakonec rezignuju a s energií přímo úměrné času, který ukazují hodiny, se pomalu snažím vypotácet z postele. Mám ráda, když se můžu probírat pomalu a postupně a když na mě během té doby nikdo nemluví. Nebo po mě alespoň nic moc intelektuálně náročného nechce.

S dětmi to ne vždy vyjde…

Zas a znovu si v takových chvílích slibuju, že dneska už URČITĚ půjdu spát brzy, aby mé předsevzetí bylo večer opět nenávratně zavaleno hromadou nesloženého prádla, utopeno v omáčce, kterou musím uvařit na zítřejší oběd (protože aha, vždyť my vlastně celé dopoledne budeme pryč), nebo zkrátka jen rozmělněno takovým tím domácím čochtáním, kdy člověk celý večer něco dělá, aby chvilku před půlnocí zjistil, že celkem nic moc není hotovo.

Mimochodem znáte písničku Honolulu od skupiny Kamelot?

Jen pro připomenutí – zejména mladé generaci, která takovéhle „vykopávky“ neposlouchá – hrdina písně je v ní obletován vnadnými Havajkami, dává si whisku na ex a tančí reggae. Jak se posléze ukáže, celé to byl jen sen a on, probuzen signálem budíku, pak „šalinó za pětikačku jede vorazit štípačku“.

(Předpokládám, že brněnský výraz „šalina“ je už natolik profláknutý, že i lidé na opačném konci republiky vědí, že jde o tramvaj neboli elektriku, a že většina z nás se pozastaví spíše nad tím, že jízda vyšla dotyčného na pouhých pět korun.)


Když tuhle písničku občas hrají v rádiu, vzpomínám na to, kdy jsem ji slyšela poprvé a jak mi bylo hrdiny (pravda, s trochou škodolibosti) líto, že mu budík přerušil takový prima sen.

Taky by se mi líbilo snít o nějakém svalovci v plavkách, který ke mně za zvuku samby přitančí a s úsměvem mi podá osvěžující piňakoládu. Nebo rovnou sex on the beach – myšleno samozřejmě zase jen koktejl :-)

S odstupem času mi ale nejen díky této písničce dochází, jak moc se člověku mění priority.

Ne, že by byla piňakoláda a pohled na hezkého chlapíka k zahození…
Ale upřímně – buďme trochu realisté.

Zaprvé – představa, že se picnu několika koktejly (asi by mi k tomu po letech kojení = abstinování stačil jeden, maximálně dva) a ráno mě pak chvilku po šesté hodině vzbudí ratolesti, není úplně tím, o čem bych snila.

Zadruhé – přes všechnu lásku k latinskoamerické hudbě a tanci po dni stráveném s dětmi docela ocením trochu toho ticha.

No a v neposlední řadě mám doma báječného muže, kterého bych nevyměnila ani za deset svalovců, protože můj muž nejenže má ty svaly taky, ale hlavně – o nich to přece vůbec není ;-)

A jaký že z toho všeho vlastně vyplývá závěr?

No, pro každého možná jiný. Někdo ještě pořád přemýšlí nad pohledným chlapíkem, jiný si běžel namíchat tropický koktejl a spousta z nás se možná zasekla už na začátku, u představy horké vany a úplného ticha..

Já jako zk(o)ušená a unavená matka si z toho beru toto:

  • Vybodněte se na kupu prádla.
  • Na oběd druhý den udělejte (zcela výjimečně samozřejmě :-D ) těstoviny. Děti je mají stejně nejradši, takže ke všemu ještě získáte snadné plusové body.
  • Čochtání si nechte na druhý den. Jeho efektivita bude s dětmi skoro stejně vysoká, jako když ho provozujete večer, kdy už děti sice spí, ale vy už tou dobou prakticky taky.

A když to přece jen přeťápnete a jdete spát pozdě, klidně se přes den natáhněte s dětmi (vydrží-li ty vaše ležet víc než pouhých pár vteřin). Nebo klidně jen sami. Bez výčitek a beze strachu, že to děti tu chvilku bez vás nezvládnou.

Zvládnou.

A ke všemu se naučí, že ani máma/táta není perpetuum mobile, ale taky jenom člověk, který si potřebuje odpočinout. Dokonce i přes den!

Možná vám to ze začátku nepůjde a místo skutečného odpočinku budete pořád jedním očkem pokukovat, co se kde šustne.

Je to úplně normální a úplně v pořádku.

A hlavně díky tomu zjistíte, že se vlastně nic moc zásadního neděje a že si můžete v klidu dopřát i šlofíka. Pokud vám to pomůže, natáhněte si ze začátku budík. Nejprve třeba jen na 10 minut, další den na 15 a postupně můžete zkusit přidávat víc.

Nedělejte si výčitky ani tehdy, když pro svůj větší klid děti na chvilku „přišpendlíte“ k televizi. Však jsme v dětství nějaký ten čas u televizních pořadů taky strávili a žádné následky to na nás nezanechalo. Nebo…? :-)

Zkrátka je to hodně o strachu a o našem vlastním nastavení.

Na rovinu říkám, že ani já si to neuměla dříve vůbec představit. Ale párkrát jsem byla vyčerpaná natolik, že jsem prostě při uspávání mladšího neplánovaně usnula s ním, a starší dcera (tou dobou měla cca 2,5 roku) se mezitím bez problémů zabavila.

A nedošlo k úrazu ani na její straně, ani na straně vybavení domácnosti. Další nesloužící program v hlavě byl nabourán a prospělo to všem zúčastněným.

Tak jen směle do toho.

Přeji hezké sny ;-)

"Jako máma dvou dětí a kámoška (ne)jednoho hafana vím, jaké je soužití s touto smečkou divočina. Chci se s vámi podělit o svoje postřehy a zkušenosti, jak to udělat, aby to byla především pořádná psina." Více o mně zde >>
Komentáře
  1. Otoman napsal:

    Zuzko, s tím šlofíkem máš naprostou pravdu. Já se ho naučila nyní, v důchodu. Vždyť naši prapředkové měli na něj i speciální nábytek. Otoman! Stával v kuchyni, aby se dalo jen tak narychlo spolehnout a pár desítek minut po jídle schrupnout. Já ho ještě u babiček, jak přeslicové, tak mečové, pamatuji. Dobré schrupnutí přeje Saša!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější články
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku: