Jak pejskovi uvařili dort
Víte, jakou lidskou pohádku mám ze všech nejraději?
O pejskovi a kočičce, jak vařili dort.
Sice jim ten dort nakonec zblajzl ten ošklivý pes, ale i tak mi vždycky u toho jedou ganě, jak si představuju všechny ty dobroty, které do toho dortu dali.
Hlavně ty škvarky, sádlo a čokoládu (i když vím, že my pejsci čokoládu nesmíme, protože je pro nás toxická) a taky ty syrečky…hmmm, to bych si hnedle dal.
No a ti mí páníčci to asi vědí, že mám tuhle pohádku rád. Zrovna nedávno jsem na to přišel. To bylo takhle:
Zrovinka před dvěma dny jsem měl narozeniny (heč!).
Byly mi už celé 2 roky a moje smečka, hlavně ta nejmenší štěňata, mi připravila překvapení.
Starší štěně mi nakreslilo velikou barevnou kost. Což o to, byla krásná, ale jíst se to jaksi nedalo. Tak jsem to jen tak ledabyle očmuchal a pídil se po té další vůni, která se kolem mě nápadně linula.
A pak jsem to objevil. DORTÍK! A dokonce mi na něj dali dvě svíčky!
No, schválně, podívejte se, jaký byl krásný:
Poté, co jsem se na něho chtěl vrhnout, narychlo na něj začali foukat, jako kdyby mi ho chtěli odfouknout. Nebo se říká vyfouknout?
Každopádně ta dvě světýlka, která na dortu ještě chvilku předtím svítila, byla fuč, a já, pro případ, že by je napadlo vyfouknout mi z dortu ještě něco dalšího, jsem se na něj raději rovnou vrhl.
Chtěl jsem si ho původně vychutnat a opatrně jsem ho vzal do tlamičky, ale pak jsem si vzpomněl na tu pohádku, jak v ní pejskovi a kočičce ten dort sežral ten zlý pes, a raději jsem ho zchlamstnul na jeden zátah. Chápete – jistota je jistota.
Tak takhle jsem se na ty moje druhé narozeniny poměl.
Kdy že mám zase další narozeniny? Už aby to bylo.
Tak se mějte. Pac a pusu,
