Hurááá, vysvědčení! Hurá…?

Blíží se nám konec 1. pololetí a na děti čekají nejen zasloužené (mini)prázdniny, ale i vysvědčení.

Vždycky na všechny ty děti myslím a uvažuju, co se jim asi honí hlavičkami. A co se honí hlavami jejich rodičů. Jak moc se od dob minulých posunulo vnímání důležitosti tohoto „papíru“.

V mé sociální bublině jsou většinou známky považované za přežitek, ale současně vím, že v nespočetných diskuzích hromada učitelů říká, že by rádi přistoupili třeba i ke slovnímu hodnocení, ale „když oni ti RODIČE ty známky chtějí“. A je pravda, že takové rodiče taky znám, takže to těm pedagogům věřím. Každý to má zkrátka jinak.

Ať už to máme se známkami jakkoli, důležitější je, jak velkou váhu jim jako rodiče dáváme.

Tipuju, že většina z nás ještě nosila ze školy klasické známky. A většinou jsme slýchali věty typu „učíte se pro sebe, ne pro školu“ (ale kolika z nás to dávalo v těch „-nácti“ smysl, že jo).

Někteří ale taky slýchali, že když se nebudou dobře učit, nic z nich nebude, nebo hůř – že skončí jako zametači na ulici, popeláři a podobně. Jako by tyhle práce byly nějak horší, než jiné.

I v dnešní době se najde každý (půl)rok velká spousta dětí, které se bojí donést vysvědčení domů ze strachu, že se rodiče budou zlobit. Linky bezpečí v době rozdávání vysvědčení drnčí mnohem častěji, než jindy, a děti jsou zbytečně ve stresu. Někdy to bohužel končí i tragicky…

Pojďme si trochu zavzpomínat…

Pamatujete si, jaké jste měli na základce nebo i na střední škole známky? Nebo si spíš vybavíte kamarády, atmosféru a to, jak jste se na škole cítili? Jestli jste do ní chodili rádi, nebo ne?

Já si ohledně známek jen matně vybavuju, že jsem to asi většinou zvládla uhrát na vyznamenání, ale to je asi tak všechno. Víc vzpomínám na každodenní zážitky, na školní výlety a lyžáky, na to, jaký byl v mých očích ten nebo onen učitel. A protože jsem měla štěstí, vzpomínám na školní léta docela ráda.

Není nic staršího, než včerejší noviny.

Ruku na srdce – není to vysvědčení tak trochu jako ty noviny? Koho dneska nějaké vysvědčení zajímá? Kdo se vás někdy na vaše školní známky ptal?
(Ok, pominu některé výjimky, kdy se u některých přijímaček počítaly body i za známky, ale myslím, že i to je dnes už víceméně archaická záležitost.)

Když jsem byla dítě školou povinné, moje máma vždycky říkala, že se máme s bráchou učit tak, aby nemusela chodit do školy řešit nějaké větší průšvihy. To byly veškeré její nároky na naše známky. Často vzpomínala, že ona sama jako dítě měla známky na háku (na rozdíl od mé babičky, její mámy) a že pro ni trojka byla stejná známka jako jednička.

A i když jsem navzdory tomu byla jako školačka relativně ctižádostivá a chtěla jsem ty známky mít aspoň trochu dobré, občas jsem i tak nějakou kouli nebo trojku, čtyřku „schytala“. Ale nikdy mě ani na chvíli nenapadlo, že bych se měla bát přijít s takovou známkou domů.

A tenhle pocit bych přála všem dětem.

Pojďme si přece jen ještě jednou zavzpomínat

Co vám šlo ve škole tzv. levou zadní? A co pro vás naopak byla noční můra? U kterého předmětu vám stačilo v hodině trochu poslouchat a u kterého jste naopak museli kvůli známkám šprtat do zbláznění? A kam vás život nakonec zavál?

Mělo cenu trávit tolik času nad něčím, co vás nebavilo a moc vám nešlo, místo abyste rozvíjeli to, co vás zajímalo, a o čem jste věděli, že vám to dává smysl?

Každý máme něco, co nás baví. A když nás něco baví, obvykle nám to i dobře jde. Naše motivace rozvíjet se v dané oblasti vychází z nás samotných a taková vnitřní motivace je vždycky tím nejúčinnějším a nejvytrvalejším motorem, který naši snahu učit se a zlepšovat se pohání.

A není nic lepšího, než když člověk nakonec pracuje v oboru, který si sám vybral a který ho baví. Do práce se pak těší, což se o většině současné populace bohužel říct nedá.

Já doufám, že naše děti to budou mít jinak. A jsem přesvědčená, že už u těch známek resp. u (ne)vyzdvihování jejich důležitosti to začíná.

Užijte si s dětmi jejich první (druhé, třetí, desáté…) vysvědčení, oceňte jejich snahu a zajděte si spolu třeba do cukrárny. A klidně se jich zkuste zeptat, jak jsou se svým vysvědčením spokojené ony. A jak se jim vlastně ve škole líbí.

A nebo jim můžete dát vyplnit jedno takové neobvyklé vysvědčení :)

Najdete ho tady: VYSVĚDČENÍ TROCHU JINAK

"Jako máma dvou dětí a kámoška (ne)jednoho hafana vím, jaké je soužití s touto smečkou divočina. Na svém blogu se s vámi chci podělit o svoje postřehy a zkušenosti, kterak to udělat, aby to byla především pořádná psina." Více o mně zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů