A tak štěkám jako hrom…
…ať je koček milión?!?
No, to ani náhodou!! To by tak hrálo!!
Stačí mi ta jedna naše, co si se mnou nechce hrát, protože – říkají páníčci – je to dáma, která už má svůj věk, a nad nějaký potřeštěný štěně je povznesená.
No, no, jen aby jí neubylo…
No a ty ostatní? Ze sousedství? Co mi drze lezou na moje teritorium a s ještě větší drzostí mi to tam očůrávají? Ty bych nejradši rovnou zakous, protože co tu mají co pohledávat?
Zkrátka i jedna kočka je na jednu vesnici až až, na tom se shodne většina z nás (tedy psů).
Ještě horší je, když mají to své „kočičí období“, jak tomu my psi odborně říkáme (na kočky jsme totiž odborníci). Takové kočičí období, to je něco. Jeden se vůbec nevyspí, protože to mu pořád po zahradě courají láskychtiví kocouři, nahánějí tam všechny ty Micinky, Lízinky, Bobinky, Sisinky a jiné inky, které zase toužebně mňoukají a kvílí, aby je tihleti seladonové náhodou nepřehlídli nebo nepřeslechli, a já z toho pak mám ráno leda tak kruhy pod očima.
Tyhle kočičí námluvy jsme nuceni si protrpět několikrát do roka – v zimě (lidé tomu říkají únor), pak v létě v jakýchsi červených měsících nebo co, a pak někdy kvílí ještě i na podzim. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně si nedají pokoj, jak je rok dlouhej.
No a co je na tom vůbec nejhorší, je to, že pár týdnů po těch kočičích hlučných mejdanech se bůhvíodkud vynoří spousta nových, malých koček, a ty jsou ještě nevychovanější a drzejší, než ty velké. Často se vůbec nezdráhají chodit mi do mé misky na MOJE žrádlo, nebo dělat jiné nepřístojnosti.
Zkrátka, řeknu vám, nemáme to, my psi, s těma kočkama vůbec jednoduchý. Kdybych tak měl to sluchátko, co měl kolega Jonatán – to bych nechal všechny ty kočky zase zmizet a na světě by bylo hned líp.
Naneštěstí žádný takový sluchátko nemám, takže se o ty kočky a hlavně o jejich dobré vychování budou muset postarat jejich vlastní páníčci. Jenže mám takovej pocit, že o těch malých přistěhovalcích kolikrát ani nevědí. A nebo jo, ale tváří se, že je to sousedovic, a k jejich výchově se moc nemají.
Ale abych byl spravedlivej, nejsou takoví všichni. Spousta z nich se naopak o ta potulná koťata stará i když jsou zdaleka.
Ale co my, chudáci psi?
Jak k tomu přijdem, že je na světě pořád víc a víc koček? Ach jo…
A tak štěkám jako hrom, ať jich není milión!
Pac a pusu,
EDIT:
Tys to teda zas vymňouk‘, Brexi. To abych zase sedla ke stolu a napsala o těch kočkách něco víc, než jen, že kvílí a ty kvůli nim nemůžeš spát. Tak ti teda dík…
…ale vlastně, vždyť já o nich píšu moc ráda. Nakonec to díky tomu šlo i docela snadno. Kouknout se můžete tady>>
Zuzka
