Španělská vesnice

Tak jo. Napsat článek na blog. Zdálo se to být tak jednoduché, když jsem s velkým nadšením přemýšlela nad tématy, kterých je kolem dětí a vůbec rodičovské dovolené mraky, a vrhala se na tvorbu webovek, na které pak budu články chrlit jeden za druhým.

Psát je levou zadní.

Sypat z rukávu.

Půjde mi to jako po másle.

Jednoduše budu tvořit jak na běžícím páse.
(Cha! Při tomhle výrazu jsem si představila posilovnu a sebe na onom běžícím páse. Já osobně bych na něm nevytvořila ani myšlenku, natož cokoli hmatatelnějšího, protože bych veškeré zbytky sil a energie věnovala boji o holý život.)

Což o to, námětů je nespočet a zdálo by se, že hodit to všechno na papír je to nejmenší. Místo toho to tu ale ze mě leze jako z chlupaté deky. Hlavu mám jak pátrací balón a ne a ne mě políbit múza. Asi to pro dnešek pustím z hlavy (jo, z té pátrací) a půjdu si hodit sprchu. Třeba mě při ní něco napadne. A možná to bude něco, s čím pak udělám díru do světa. Nebo naopak objevím Ameriku.

Každopádně ať už mě něco napadne, nebo ne, budu mít čisté svědomí, že jsem se na to nevykašlala a alespoň trochu času tomu věnovala. Koneckonců zítra je taky den a to by bylo, abych něco nedala dohromady.

Taky jste si všimli…

…kolik nesmyslných, nebo přinejmenším dvojsmyslných, často docela legračních výrazů a slovních spojení dennodenně používáme? A většinou už nad nimi ani moc nepřemýšlíme? Prostě je používáme úplně automaticky a nepřijde nám na nich vůbec nic zvláštního.

No, jo, ale co takový…řekněme třeba cizinec? Nějaký pátek už tu s námi žije (řekněme rok, dva, tři…), takže mnohé z naší řeči určitě pochytil a dost možná i docela obstojně mluví, ale tahle různá přirovnání, obrazná vyjádření a další „speciality“ domácí kuchyně, které mu náš jazyk navařil (nebo spíš zavařil), jsou pro něj stále španělská vesnice.

A tak se občas stane, že nás náš malý „cizinec“ zaskočí otázkou, kam že tu sprchu budeme házet, jestli tu díru do světa vykopeme spolu, nebo na to zavoláme nějakého pana bagrovníka, a kdo všechno bydlí v té španělské vesnici.

Upřímně – být takovým cizincem ve světě dospělých, občas bych z toho měla taky hlavu jako pátrací balón(ek).

Snažila bych se těm dospělým porozumět a hlavně bych těm svým chtěla dělat hodně radost. Takže kdyby si máma povzdechla, že by tu zeď v ložnici už ráda měla vymalovanou, utíkala bych pro pastelky a nakreslila bych jí tam ty nejhezčí obrázky, jaké umím. Určitě by se celá rozzářila a byla by ještě krásnější.

Ani na tátu bych nezapomněla. Pořád mluví o tom, že už by rád dopřál našemu autu nový lak. Vzala bych ten maminčin, růžový, co si ho nedávno koupila v drogerii. Ten se mu moc líbí, slyšela jsem ho, jak mamince říká, že je moc hezký. A pak bych se schovala někde v garáži a tajně bych sledovala, jak moc je překvapený.

Napadají vás slova jako šok, nemilé překvapení,
dost možná i hněv nebo lítost nad tím vším?

Ano?

Nejspíš nějak takhle se cítí po obvyklé reakci dospělého ono dítko, které jen chtělo udělat mámě a tátovi radost, protože je bezmezně miluje. Bylo to jen obyčejné nedorozumění, ale spousta z nás to dokáže vnímat jako lumpárnu nebo dokonce schválnost. A dětem to pak pěkně vytmavíme, ať vědí zač je toho loket.

Přitom by stačilo jen se zastavit, párkrát se nadechnout (uvolňuje to napětí) nebo třeba i napočítat do deseti, než ze sebe vysypeme všechny ty nadávky a všechny ty výchovné přednášky. A pak se v klidu dítěte zeptat, jak to myslelo. A dost možná se i vás dítko nakonec zeptá, jak že jste to vlastně mysleli, když jste mluvili o vymalování pokoje.

Není to vždycky snadné (ani pro mě ne, to si pište ;-) ), ale když to jako dospělí zvládneme, můžeme na sebe být právem hrdí. Protože jsme tím zrovna uchránili jednu dětskou dušičku od hlubokého šrámu. A to za to stojí, no ne?

P.S.: Schválně – kolik „chlupatých dek“ a jiných dvojsmyslných výrazů jste v textu našli? :-)