Moje boty, tvoje boty…

„Já se na tý mateřský tak nudím. Tak jsem si říkala, že si udělám nějaký kurz. Instruktorku pilates, masérku nebo tak něco.“

„Já jsem teď začala pracovat doma. Prodávám kosmetiku a ty výdělky nejsou k rodičáku vůbec špatný.“

„Holky, chcete ochutnat? Včera jsem pekla.“

Tyhle a další podobné věty jsem kolem sebe slýchala pořád…

…většinou od maminek, které měly přibližně stejně staré děti jako já. Vždycky jsem nad tím v duchu kroutila hlavou a marně přemýšlela, jak to, proboha, dělají, že toho tolik stihnou.

Jako jo, mnohé z nich měly zatím jen jedno dítě, což je oproti dvěma, třem, čtyřem…rozdíl. Jenže já marně hledala návod na „jaktovšechnostihnout“ už v době, kdy byla starší dcera ještě jedináček.

A protože druhátko bylo rozhodně v plánu, připadalo mi, že zvládnout dojít si se dvěma dětmi aspoň jednou za den na záchod bude už úplné sci-fi.

Čím víc jsem tyhle věty slýchala, čím víc jsem nad nimi přemýšlela a hledala, jak si konečně nastavit nějaký režim a jak si to všechno zorganizovat, tím víc jsem měla pocit, že jsem odsouzena k věčnému choasu, ve kterém nestihnu nic víc, než nakrmit dítě (a občas sebe), přebalit ho a sem tam se zvládnout někam vypravit – a nepřijít (moc) pozdě – abychom neseděli pořád jen doma.

S tím, jak rostl můj obdiv vůči všem těm kamarádkám a známým, které toho tolik stíhají, rostl současně i můj pocit, že já jsem naopak máma na baterky, která je v oblasti plánování (a hlavně pak dodržení plánu) jednoduše marná.

Moje mateřské sebevědomí se blížilo nule.

Nejen, že ostatní mámy to na rozdíl ode mě stíhaly, ale ono jim to (no, doprčic!) ještě ke všemu slušelo a vypadaly většinou odpočatě a spokojeně.

S odstupem času si uvědomuju, jak to bylo absurdní nechat se rozhodit pár větami, které člověk sem tam zaslechl. Současně to však byla zase pouhá jedna věta, která mi celou tuhle nesmyslnou představu otočila o 180°. Jednoho dne jsem totiž od jedné z těch supermanovských maminek zaslechla opravdu zoufale vyřčené:

„Tyjo, já vůbec nevím, co mám dělat. Ona mi najednou místo tří hodin spí jenom hodinu!“

A mně to celé docvaklo.

No, jasně, dítě, který spí každý den tři hodiny v tahu! To je to „kouzlo“ onoho domnělého „supermámovství“.

Mě – protože mi dítko spalo odmalička sotva půlhodinu v kuse, někdy ani to ne – vlastně ani nikdy moc nenapadlo, že by to jiné mámy mohly mít jinak. Tedy věděla jsem, že moje dcera je obzvlášť špatný spáč, ale neuvědomila jsem si, že když už těm ostatním ty děti spí líp, že by mohly spát dokonce i celé TŘI hodiny v kuse! Každý den!

Mno. Tak to bychom měli…

Všechny dosavadní pochybnosti o mé neschopnosti a současně všechny moje nafouklé představy o dokonalosti druhých maminek se v jedné vteřině rozplynuly a já si uvědomila, že srovnávání se s druhými je opravdu cesta do pekel.

Každý má jiné podmínky, řeší jiné strasti a radosti a chodí zkrátka v jiných botách, než ti druzí. A hlavně – i když navenek vypadá spokojeně a bezstarostně, doma v bezpečí si dost možná sem tam popláče, protože ve skutečnosti třeba nějaké to trápení taky má.

Není radno chtít měnit svoje boty za boty těch druhých, přestože se může zdát, že ty jejich jsou tááák nablýskané a úplně bez děr. Ve skutečnosti do nich může téct mnohem víc, než do těch našich, které považujeme za ošoupané a které nás třeba i čas od času tlačí. Každý z nás někdy šlápne do bláta a žádné boty nezůstanou nablýskané věčně.

Naše milá instruktorka jógy a moje kamarádka Andrea při cvičení často říkává: „Neporovnávejte se s ostatními, ani sami se sebou…“.

A někdy dodá: „…maximálně se svým včerejším já.“

Já se toho od jisté doby držím a fakt to funguje.

Tak se taky držte a mějte se co nejlíp ;)