Proč jsem se rozhodla psát blog?

Jéé, prima. Mám ráda jednoduché otázky, na které existují často i jednoduché odpovědi. Člověk odpoví dvěma nebo třemi větami a všichni zúčastnění mají jasno.
Takže:

„Rozhodla jsem se začít psát blog, protože ráda tvořím a psaní je rovněž tvůrčí činnost. Navíc ráda sdílím s jinými lidmi svoje zkušenosti, protože se můžeme vzájemně inspirovat.“

„Proč?“

„Jak to proč? Vždyť to říkám. Mám ráda tvoření, baví mě psát a povídat si s lidmi o životě.“

„A proč?“

„Protože každý člověk je něčím zajímavý.“

„Proč?“

„No, lidé zažívají v životě různé situace a všechny ty příběhy jsou něco jako pohádky. Ty máš přece taky ráda vyprávění pohádek, ne?“

„Jojo, to jo…a proč, mami?“

„Jako proč máš ráda pohádky? To přece víš nejlíp ty sama, proč se ti líbí pohádky, co je na nich prima. Já je třeba mám ráda proto, že vždycky dobře skončí.“

„A proč?“

„No, protože věřím, že dobro vždycky zvítězí, a tak i na pohádkách se mi líbí právě to, že nakonec opravdu vyhraje ten poctivý. “

„A proč to tak je?“

„Nooo, prostě jsou pohádky takhle udělané. Třeba aby se ti po nich dobře usínalo a neměla jsi divoké sny. To by se ti asi nelíbilo, že ne?

„Hmm…to ne, no.“

(Uff, tak to bychom měli…)

„A mami…?“

„Ano, broučku?“

„A proč?“

„Proč co? Na co se mě teď ptáš?“

„No, proč přece?“

„@#&$<#…!“

Taky milujete, když se z té roztomilé dětské pusinky ozve už po sté za ten den PROČ?

Já jo. Pokaždé se nad tou situací rozněžním a usmívám se od ucha k uchu. A pak držím té mamince, která s námi cestuje tramvají a ke které to dítko patří, palce… :-D

My rodiče totiž víme svý. Známe svoje děti jako nikdo jiný a víme, že je s nimi často velká legrace. Ale někdy je to taky dooost náročný. Takže když se pak potkáme s jinými rodiči na pískovištích, v autobusu nebo třeba v obchodě a mimoděk vyslechneme (nebo i přímo zažijeme) kousek jejich příběhu, přinejmenším víme, že v tom nejsme sami a že i jinde se „bojuje“ s pobryndanými tričky, čištěním zoubků nebo třeba usínáním. A když nic jiného, tak se nám alespoň uleví.

A třeba nám to vnukne nějaký nový nápad či myšlenku. Nebo „jen“ vykouzlí úsměv na tváři. A to není málo.

A tak na otázku „Proč jsem začala psát blog?“ můžu odpovědět jednoduše. Protože chci sdílet svoje každodenní zážitky (nejen ty s dětmi) a ukázat ostatním, že i náročné situace jde brát s humorem. A – kdo ví – třeba i někoho inspirovat.

PS: A mimo jiné zoufale potřebuju nějakou činnost pro mozek, jinak mi z něj po 4 letech na mateřské, která ještě zdaleka nekončí, nezbude nic než krupicová kaše s lentilkama – mimochodem jestli neznáte, fakt zkuste, je to mňamózní!