Mezi námi ženami

(poznámka na úvod: I když v tomto článku oslovuji zejména ženy, věřím, že i muži si v něm lecos svého najdou.)

Znáte tenhle vtip?

„Když muž prohlásí, že bude grilovat, následuje tento řetěz reakcí:

1. Žena jde do obchodu a nakoupí všechno potřebné.
2. Žena udělá salát, zeleninu a desert.
3. Žena připraví maso, dá na tácek zároveň s potřebným náčiním, omáčkami a pak to přinese manželovi, který mezitím postává u grilu s pivem v ruce.
4. Muž naklade maso na gril.
5. Žena jde dovnitř, připraví talíře a příbory.
6. Žena vyjde ven a řekne manželovi, že maso se pálí. On jí poděkuje a požádá, aby mu přinesla další pivo.
7. Muž vyndá maso z grilu a podá to ženě.
8. Žena dá jídlo na talíře a přinese ke stolu.
9. Po jídle žena uklidí stůl a umyje nádobí.
10. Všichni pějí chválu na mužovo vaření a děkují mu za jeho snahu.
11. Muž se zeptá ženy, jak se jí líbil její „den bez vaření“ a když uvidí její naštvanou reakci, usoudí, že nic neudělá ženskou šťastnou.“

Tak co, pobavily jste se, nebo vám to nepřišlo vůbec vtipný, protože přesně takhle to u vás probíhá?

A že byste našly spoustu dalších situací, kdy lítáte po domě, abyste sbalily věci, nachystaly svačinu a pití, oblečení pro děti (jo a ještě plínky a holínky, kdyby náhodou…) a pak, když do něj děti nasoukáte a vystrčíte je i s mužem ze dveří, teprve oblékáte a chystáte sebe?

Nakonec si vzpomenete na všechny ty „hloupé“ vtipy o ženách, co nikdy nejsou připravené k odchodu včas (údajně proto, že se dvě hodiny kroutí před zrcadlem), a v lepším případě se tomu zasmějete.

V horším případě si některý z takových vtipů vyslechnete od manžela hned, jakmile s jazykem na vestě konečně vyběhnete ze dveří..

Vážně to tak chodí?

Kdykoli se dostanu k nějaké diskuzi (ať už skutečné nebo té virtuální) na téma ženy, muži a domácnost, prakticky vždycky se v ní najde velká spousta žen, které si stěžují, co všechno doma dělají, a jak se jejich muž do péče o děti a domácnost příliš nezapojuje.

Některé to svádějí na tchyni a její výchovu  (tchán asi zrovna chyběl :) ), jiné si jen rezignovaně povzdechnou, že „muži už jsou prostě takoví a doma jednoduše nic dělat nechtějí“.

Pak jsou případy, kdy muži ženám sice ochotně pomáhají, ale všechno jim to buď hrozně trvá („Já bych to za tu dobu měla hotové třikrát!“), nebo to dokonce dělají úplně blbě („Já na to nemám nervy. On jde s dětmi ven a nenapadne ho vzít ani pití, ani náhradní oblečení. Kdybych jim to nenachystala, klidně takhle odejdou. A já abych pak lítala s děckama po doktorech, když nastydnou…“).

Znáte to taky?

Buď se muži snaží málo, nebo to dělají úplně jinak, než bychom si to představovaly, a nebo se pro jistotu nesnaží vůbec.

Ale ruku na srdce, dámy. Dáváme my těm mužům vůbec prostor, aby se mohli zapojit?  A když jim ho dáme, mohou dělat věci skutečně po svém?

Pojďme se vrátit do okamžiku, kdy jsme v ruce poprvé držely naše sotva narozené miminko.

Mnohé z nás byly nesmírně šťastné, ale současně se možná někde pod tím úžasným pocitem skrývaly i menší či větší obavy, jak to teď všechno s tímhle uzlíčkem zvládneme.

Dost možná jsme nikdy předtím žádné miminko v ruce nedržely, nebo ho nekrmily, nekoupaly, nepřebalovaly. Nejsme si jisté, jestli poznáme, co ho trápí, když bude plakat. A už vůbec nevíme, jestli zvládneme kojení nebo pak první příkrmy a všechny ty další věci kolem.

Vám, co už máte děti trochu větší, to možná připadá jako (ne)dávná historie, protože dnes už víte, co a jak, a péče o děti je pro vás každodenní rutinou.

Ale i vy jste se musely postupně všechno naučit a tu rutinu z toho udělat. A protože nás na tohle žádná škola nepřipraví, musely jsme si všechny projít školou života a udělat spoustu chyb, než jsme svoje současné zkušenosti nasbíraly.

Ani muži to nemají jinak.

I pro ně je péče o děti úplně novou výzvou a, stejně jako my, se budou učit metodou pokus – omyl.

Nechtějme, aby to bylo hned dokonalé. Vždyť ani my ze začátku nebyly (a nejspíš doteď nejsme) bez chyb.

Navíc já osobně zjišťuju, že mnohdy je můj postup ve srovnání s manželovým zbytečně komplikovaný či zdlouhavý, a ráda se naopak učím od něj, kdy je dobré lecos hodit za hlavu a nestresovat se, že mám sebou jen jedny náhradní ponožky, když on třeba nevezme žádné.

(A v drtivé většině případů je samozřejmě ani nepotřebuje, protože jdou jen obejít blok).

Pokud můžu mluvit za sebe, můj muž se od prvního dne zapojoval do všech činností kolem naší dcery a nepolevil, ani když se později narodil syn. Nezalekl se uspávání ani přebalování. Snad opravdu jen kojení nebylo jeho doménou :)

I tak jsem si pár měsíců po porodu uvědomila, že když navrhnul, že vezme dceru ven, abych si mohla doma odpočinout, začala jsem lítat po domě, abych jim sebou připravila všechno, co budou (dozajista) potřebovat, oblékala jsem dceru a dělala všechno to, co by samozřejmě zvládl i její táta.

My ženy totiž máme často pocit, že:

– musíme o druhé pečovat, o děti obzvlášť
– nemůžeme přece odpočívat, když druzí kmitají
– musíme být nějak užitečné
– musíme… (doplňte si samy)

Většina toho je dána výchovou, při které jsme slýchaly různá zaklínadla. Třeba, že:

– hodné holky jsou takové a makové (a my přece chtěly být hodné holky, aby nás měli ostatní rádi)
– bez práce nejsou koláče (takže přece musím lítat a všechno nachystat, abych si zasloužila trochu toho odpočinku
– nejdřív práce, potom zábava (obdoba téhož)
– nebuď sobec, musíš myslet i na ostatní

atd. atd.

O větách typu „Jestli se ti něco nelíbí, dej si odchod.“, „Neotravuj s tím teďka..“, „Tvoje starosti bych chtěl/a mít.“ a podobných ani nemluvě.

Ty v nás postupně ubily přirozené nutkání ozvat se, když se nám něco nezdá, když něco potřebujeme, něčemu nerozumíme nebo se jednoduše chceme na něco zeptat.

A učíme se to znovu, až když je nám 30, máme svoji rodinu a měly bychom být vlastně už  dávno dospělé. Ale kdy a jak jsme měly vlastně dospět…?

Abychom to však neházely jen na výchovu, je potřeba zmínit, že ve spoustě těch „musů“ nás podvědomě utvrzují i média (zejména reklamy) a sociální sítě, kde jsou k vidění načančané fotky maminek se svými miminky, všichni úsměv do ucha k uchu…

…v neposlední řadě jsou to i titulky u takových fotek, které hlásají, že „máma je pro své dítko tím nejdůležitějším člověkem“, že „mateřství je nekrásnější období v životě ženy“ a „ženy by si ho měly užívat (vždyť ten čas tak letí..)“.

Tohle všechno v mnohých z nás vyvolává pocit jakéhosi nikde nekončícího závazku, kdy lehnout si s knížkou a relaxovat, zatímco druzí běhají kolem našeho dítěte, nám připadá tak nějak…no, řeknu to lidově – je nám to prostě blbý.

A tak lítáme, chystáme, zařizujeme… a nakonec i ti naši muži (vcelku logicky) získají dojem, že všechno vlastně zvládáme, ba co víc – že jsme s tím v pohodě.

(pozn. autorky – podoba s obrázkem z článku Španělská vesnice není vůbec náhodná aneb najdete na obrázku 3 rozdíly? :) )

Popravdě, řekněte – když uvidíte, jak si vaše dítko zvládlo samo obout boty, budete to příště dělat za něj, nebo ho necháte maje přitom blažený pocit, že je tak úžasně samostatné?

A tak se, milé ženy, nebojte říct si o pomoc a nebojte se nechat to alespoň občas na vašich mužích. Možná to nebude perfektní (rozuměj „dle vašich představ“), ale co koneckonců je, že? To, co nám připadá dobré přesně takto, mohou druzí vnímat úplně naopak.

A že dítko nastydne a pak s ním sedíte doma vy? Nu ano, i to se může stát, ale buďme upřímné – opravdu se nám, mámám, nikdy nestalo, že bychom naše děti špatně oblékly, zapomněly svačinu, nebo si některé z dětí v naší přítomnosti udělalo na hlavě bouli jak Brno?

Myslím, že toho máme „na seznamu“ taky dost a stačí, že si to pak zpětně vyčítáme samy (to umíme taky skvěle :) o tom zas jindy). Nepotřebujeme, aby nám to předhazovali ještě ostatní.

Tak k sobě buďme navzájem shovívaví a vy, ženy, nechte to taky trochu na těch mužích. Uvidíte, že děti (a nakonec i vy) to přežijete a získáte tak mnohem víc prostoru pro sebe. A to už přece stojí za zvážení, ne?

Mějte prima den :)