Kreslení pravou mozkovou hemisférou

Co si představíte, když se řekne kreslení pravou mozkovou hemisférou?

Většina z nás asi ví, nebo přinejmenším tuší, že levá hemisféra je zaměřená na logiku, analytické myšlení, schopnosti týkající se řeči, ale třeba i psaní a počítání.

Oproti tomu pravá hemisféra souvisí s intuicí, emocemi, fantazií, kreativitou a hudbou a uměním vůbec. Pomáhá vnímat zvuky a abstraktně myslet. Díky ní se tedy mimo jiné můžeme přes den oddat snění o báječné dovolené.

Obě hemisféry jsou však propojené, a to v místě, které se nazývá corpus callosum. Díky tomuto shluku několika stovek nervových vláken spolu mohou obě hemisféry komunikovat a spolupracovat, což lidem výrazně usnadňuje „běžný provoz“.

A proč tu článek o kreslení začínám takovou suchopárnou teorií?

Protože všechno souvisí se vším. A tak i fungování mozku (včetně onoho propojení hemisfér) může k umění kresby nejen výrazně pomoct, ale může tuhle naši uměleckou snahu i docela slušně bojkotovat.

Zjednodušeně by si mohl člověk říct, že prostě nějak nastartujeme tu pravou, ke kreslení předurčenou hemisféru.

To se dá udělat mnoha způsoby. Pustíme si hudbu, zakoukáme se do nějakého pěkného filmu, zatrsáme si na naši oblíbenou vypalovačku, něco hezkého si na sebe oblékneme a podobně. Zkrátka probudíme nějak tu správnou část mozku a pak už jen popadneme tužku a papír a tvoříme jeden skvost za druhým.

Jenže…

Jak asi tušíte, není to tak jednoduché.

Ona ta levá hemisféra nám do toho bude pořád tak trochu kecat :-) A vlastně nejenom ona.

Oči a především  jejich „prodloužená ruka“ (= mozek) si se svými nastřádanými zkušenostmi často doplňuje a domýšlí vše, co v obraze ale třeba i zvuku postrádá, nebo co mu přijde na první pohled či poslech příliš nesrozumitelné. A to mnohdy bez našeho vědomí a možnosti to příliš ovlivnit.

Určitě každý z nás někdy zažil cestu v přeplněném MHD nebo třeba živý koncert, kdy se ocitl mezi několika desítkami (tisíc) lidí. Když si na takovém místě chcete popovídat s kamarádem, chytáte se každé zaslechnuté hlásky a doslova mu visíte na rtech, abyste si dopomohli i odezíráním.

Z těchto nemnoha zachycených „půlslov“ se pak pomocí mozku dovtípíte, o čem že je řeč. I tak se někdy stane, že vy o koze a on o voze, ale obecně je schopnost mozku dotvořit si dle známých, během života nastřádaných šablon konečný celek velmi vysoká.

Jedním z velmi známých příkladů je i proslulý a dlouhá léta maily kolující „Výzkum z Cambridge“. Většina z nás ho bez problémů přečte. (Pokud ne, napište mi a já vám pošlu překlad ;-) )

Podobně si mozek dokáže domyslet i věci, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. A přece – nepřipomíná snad číslice 4 písmeno A? Nebo jednička písmeno I? Podívejte se sami na známou „šifru“, která na první pohled nedává smysl. Mozek však využije svá nastřádaná data a zkušenosti s podobnými tvary a ejhle, přečte i to, co by měl jindy spíš spočítat.

Neméně známý je i tento obrázek:

Vidíte na něm vázu? Nebo spíš dva na sebe koukající obličeje? Každopádně tady už nám do toho začíná náš mozek trošku kecat.

A hned u dalšího obrázku vidíme dokonce i to, co tam vlastně vůbec není (nebo je?):

 

A pak svému mozku věřte a pouštějte se s ním do nějakého umění. Jedno, jestli k tomu použijete tu pravou hemisféru, nebo ne.

Pojďme si udělat takový testík:

Mrkněte se znovu na poslední obrázek a řekněte, co na něm hned na první pohled vidíte. Troufám si tvrdit, že většině z nás mozek vnutil dva trojúhelníky – jeden, celý bílý, nahoře, druhý, ohraničený černou linkou, hned pod ním.

A teď si vezměte tužku a papír a zkuste obrázek překreslit. Přesně podle originálu.

Na co se váš mozek zaměřuje teď? Ten můj se najednou úplně přepnul z (v podstatě neexistujících) trojúhelníků na reálně přítomné černé tvary – 3 vykrojené koláče a 3 šipky (chcete-li „véčka“).

No potěš koště!

S takovým mozkem, kterému každou chvíli přeskakuje pozornost na něco jiného, já mám pracovat? Jako všechno, může nám tato schopnost mozku pomoct, ale taky pěkně zavařit.

Naštěstí můžeme právě v umění, a v kresbě zvlášť, využít toho, že mozek diváka funguje úplně stejně. Takže pomocí stínování paradoxně můžeme zdůraznit osvětlená místa a naopak. Čím víc si pohrajeme se škálou šedých odstínů, tím víc plastičnosti objektu na naší dvourozměrné kresbě dáme.

Dokonce můžeme „kreslit“ i gumou! Tohle uvědomění pro mě bylo na kurzu jedním z největších AHA, přitom je zrovna guma nástrojem, který všichni používáme už od nejmenšího malička.

Tady malá ukázka toho, co dokáže pár čárek načrtnutých (nejen) gumou.

A to, že mozek vnímá tak trochu zkresleně a domýšlí si na základě nastřádaných informací různé obrazy, slova a především dojmy (žijeme ve světě neuvěřitelně nabitém samými domněnkami, ale o tom třeba jindy), může při kreslení pomoct třeba i tak, že pokud nám nějaká křivka přijde příliš složitá, můžeme zkusit vnímat prostor, který tato křivka vymezuje, tzv. negativ.

Podobně jako na obrázku s vázou – tvar obličeje nám může připadat složitý, ale když si řekneme, že vlastně budeme kreslit vázu, půjde nám to možná o dost líp. Přece nakreslit nějakou vázu je mnohem snazší, než nakreslit správně obličej :-)

Kdy nám racionální (tedy levá) polovina mozku může ještě pomoct?

Pojďme se vrátit k zobrazování světla resp. stínu. Pro začátečníka může být někdy těžké vnímat správně, kam přesně na objekt dopadá světlo. Přímé světlo je výraznější, než světlo odražené. Hranatý objekt se dá ještě jakžtakž rozdělit na jednotlivé strany, u kterých je světlo a stín zpravidla docela dobře viditelné, protože je dobře odděleno hranami. Jako třeba u této krychle (světlo dopadá shora zleva):

 

Jak je to ale s válcem, nebo dokonce s koulí, která nemá vůbec žádné hrany? Světlo přímé na nich přechází v polostín, následně v úplný stín a nakonec je tu ještě ono odražené světlo. A je potřeba vystihnout správně onen přechod.

I když pro mě tohle stínování nebylo žádnou novinkou, vždycky jsem kreslila stín tak nějak z hlavy, nepoužívala jsem žádné konkrétní předlohy.

Když jsme pak měli nakreslit vlastní ruku, která je směsicí různých válců, zakřivených ploch a vůbec je celá taková tvarově neuchopitelná (což zní u ruky obzvlášť legračně), opravdu nebylo snadné to světlo správně zachytit očima, natož poručit tužce, aby to pak věrně přenesla na papír.

A tady si právě můžeme trochu pomoct tím, že si racionálně domyslíme, kde by to světlo (z fyzikálního hlediska) mělo být přímé, kde bude spíš stín/polostín a podobně.

Když k tomu přidáme i fakt, že ani oko potenciálního diváka není dokonalé, jde vlastně poměrně často o to vytvořit s pomocí dvourozměrných nástrojů jakousi 3D iluzi, kterou nám onen divák lidově řečeno zbaští :-)

Navíc není žádným tajemstvím, že i nejslavnější malíři světa používali různé mřížky a jiné pomůcky pro přenos záchytných bodů z malovaného objektu na plátno. Opravdu jen málokteré lidské oko je tak dokonalé, aby „kouklo a hned vidělo“ a dokázalo poručit ruce, aby to tak přesně i nakreslila. Proto se nebojte kreslit si mřížky a měřit a všechno si to na papír „zapisovat“.

(Na pravítko ale při měření zapomeňte, existuje speciální metoda, kterak body přenášet. Je neuvěřitelně jednoduchá a efektivní. Stačí k tomu jen tzv. pomocný papír, obyčejná A5. Do podrobností se ale pouštět nechci. Zaprvé by to bylo nudné a zadruhé bych nechtěla otrávit ty, kteří se třeba na kurz chystají.)

A jaké jsou nejčastější chyby při kreslení portrétu, které se nám mozek snaží podsouvat?

  • Velmi často se chybuje při kreslení nosu. Lidé mají tendenci nos prodlužovat a zužovat. Často prý od studentů zaznívá „měl jsem ho takhle nakreslený, ale přišel mi hrozně široký, tak jsem to vygumoval a nakreslil ho užší…“.
  • Pokud jde o oči, spousta lidí si představuje, že jsou na hlavě hodně vysoko posazené. Ve skutečnosti jsou ale pouze relativně vysoko na obličeji, který sám o sobě tvoří jen docela malou část hlavy.
  • Naopak hlavu (oblast temena a vůbec vlasovou část) mají studenti sklon zmenšit či dokonce „useknout“. Údajně proto, že nedůležité věci mozek opomíjí.

A pokud můžu mluvit za sebe, nejradši bych úplně vynechala kreslení uší (schováme je pod vlasy ;-) ) a především pak vlasů (kam ale pak schovat ty uši, co? :-) ).

Jak na ně, jsem se na kurzu rovněž dozvěděla. A nejen proto ho nadšeným kreativcům fakt doporučuju. Protože když vám někdo druhý odhalí, kterak se vás váš vlastní mozek snaží obalamutit – v zájmu vašeho dobra samozřejmě – už mu neskočíte na špek (tedy tomu vašemu mozku) a naopak toho můžete notně využít.

Kreslit může opravdu každý, tak se toho nebojte a, ať už s kurzem nebo bez něj, pusťte se do tvoření!

PS: Tady ještě ten slíbený portrét, do kterého jsme se pustili druhý den, tedy poté, co jsme tomu kreslení díky kurzu přišli tak trochu na kloub:

 

 

"Jako máma dvou dětí a kámoška (ne)jednoho hafana vím, jaké je soužití s touto smečkou divočina. Chci se s vámi podělit o svoje postřehy a zkušenosti, jak to udělat, aby to byla především pořádná psina." Více o mně zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů