KOUZLO OKAMŽIKU

Koukám na to chlupaté klubíčko, co se tu potácí na svých zatím ještě docela neobratných tlapkách a snaží se dohonit téměř stejně vratkého syna a jeho
o 2 roky starší sestřičku. Domem se rozléhá ňafání a hlasitý dětský smích. Zničehonic se přistihnu, jak se nad tím vším nevědomky usmívám.

Jo, to je přesně ten pocit štěstí, který jsem si vždycky představovala, že budu zažívat ať už jako máma, nebo jako spolumajitelka psa. To kouzlo okamžiku, které se občas odněkud vynoří, a než si ho stačíte vychutnat, je obvykle pryč. A já si ho tu užívám už dobrou půlhodinu a vypadá to, že ještě zdaleka není konec legrace.

...vracím se v myšlenkách na začátek, do doby, kdy jsem přemýšlela, jestli UŽ jsem připravená mít psa, později mít děti, nebo dokonce (No, potěš koště!) děti
i psa dohromady.

Vždycky jsem milovala psy a snila o tom, že si jednou taky nějakého pořídím. Jenže jsem pořád čekala na nějaké “až” – až nebudu bydlet s rodiči (do paneláku se přece pes nehodí)...až dostuduju...až budu mít práci, abych svého psa taky uživila, že jo ...atd. atd. Možná to sami znáte – svatba, děti, dovolená v Jugoslávii a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :)

A tak jsem si jednoho krásného dne uvědomila, že už mi není dvacet let (a vlastně ani dvacet pět) a že mi tikají biologické hodiny (u mně tedy obrazně, na hodinky, ani na ty biologické jsem nikdy moc nekoukala :) ) a že je pomalu na čase založit základ státu, jinými slovy mít ty děti. Pes přece počká, toho si můžu pořídit kdykoli.

A navíc - kdy jindy má člověk tolik volného času, než na mateřské! Pořídím si psa hned po narození dětí a budu tak mít spoustu času na jeho výcvik! A je to.

Geniální myšlenka, viďte? :)) Dokážu si představit, jak tu teď nad tím ti bězdětní bezdě(ts)ky přikyvují, zatímco mámy a tátové se válejí smíchy, případně hořce pláčou...

S mým mužem jsme měli jasno. Shodli jsme se na tom, že poměr 2:2 (2 děti vs. 2 rodiče) je fér pro všechny zúčastněné. Rodič bude mít na dvě děti dostatečný počet kočetin (jak se později ukázalo, i noha je v určitých činnostech plnohodnotným a často nezbytným náhradníkem ruky) a dítě bude mít vždycky alespoň jednu milující rodičovskou náruč k dispozici.

Snad tehdejší mladická nerozvážnost (vzhledem k věku ale spíše obyčejná a naprostá nezkušenost) omluví mé smělé úvahy v tomto duchu. Ať tak či tak, plán pořídit si dvě děti byl na dalších několik let jedním z posledních plánů, který nám vyšel. Všechno, co následovalo, připomínalo spíš jeden velký chaos.

...chci zpátky i svůj předchozí život

...chci se zase konečně pořádně vyspat

...chci se v klidu nasnídat a vypít si svůj šálek čaje alespoň teplý, když ne horký (ok, tak vlažný, šlo by?)

...chci se jít v pátek večer pobavit s kamarády (i když – jak krásně říká Halina Pawlowská – v určitém věku již představa následků mejdanu předchází mejdanu samotnému)

...chci se věnovat svým koníčkům, svému muži, sama sobě

...chci mít čas na výcvik svého psa...

                                                     ...počkat, já vlastně ještě pořád žádného nemám!

Proč si to všechny ty mámy kolem mě užívají, zatímco já jsem sice ze své dcery – bezpochyby nejkrásnější na světě - unešená, ale když mi už několik hodin s malými přestávkami pláče (no, přiznejme si to, řve jako tur), jsem z ní rovněž dosti “unošená”.

Proč si najednou připadám tak sama, když je manžel celý den v práci? Vždyť takhle chodil do práce i předtím a nikdy mi to nepřipadalo divný. Navíc se tu za celý den ani nestihnu nudit, tak proč najednou POŘÁD koukám na hodiny, posouvám očima velkou i malou ručičku a vyhlížím nejen svého muže, ale hlavně okamžik, kdy mu budu moct plačící uzlíček předat do náruče (aby se u něj dcera samozřejmě hned uklidnila a ztišila).

Znáte to taky? Mateřství jako nejkrásnější období v životě? Jakože cože?
Co dělám špatně? Nebo co dělají ostatní kolem mě špatně? (Jo, i touhle fází jsem si prošla.)

Motala jsem se v tom docela dlouho, jednou byla dole, podruhé nahoře - a v těch chvílích jsem si to opravdu užívala - ale často se to zase nějak pokazilo.

Při narození syna už jsem byla sice o hodně zkušenější, i tak mě ale čekal stejný kolotoč kolem miminka, do toho péče o jeho starší sestřičku a v neposlední řadě snaha o vybudování hezkého sourozeneckého vztahu.

Kde brát sílu a optimismus?

Trvalo mi dost dlouho, než jsem došla do bodu, kdy jsem se rozhodla to změnit. Tedy opravdu změnit – těch tak zvaných odhodlání byla vždycky spousta, přirovnala bych to k nikdy nekončícím snahám konečně přestat jíst sladké/zhubnout/víc po sobě uklízet (dosaďte si každý to své ;) ).

Jednoho dne mi došlo, že takhle už to prostě nechci, a pochopila jsem, že i když různé semináře o výchově, terapie, meditace a “nakopávky” můžou člověka
v jeho snaze bezpochyby hodně podpořit, jsem to jen já sama, kdo se musí rozhodnout a především přepnout v hlavě ten program, jak je to všechno na houby a jak si to budu užívat, AŽ...

... a je to navíc nikdy nekončící výzva, moc ráda bych vás, milí rodičové (i ti potenciální), podpořila v tom, abyste i vy dokázali své programy přepnout a rodičovství si jednoduše užívali.

Sílu nastavit ten program v hlavě jinak, pozitivněji, máte v sobě jen vy, ale věřím, že mnou sdílené zkušenosti a také nabídka z mé dílny, můžou pomoct k tomu, abyste se se svými drobátky měli prima a aby život s nimi byla hlavně psina. A to i tehdy, když jste vy, nebo oni nevstali zrovna tou pravou nohou z postele.

Pro začátek bude fajn, když se na všechny ty patálie dokážeme podívat s humorem. I o to se budu (nejen na blogu) snažit ;)